Kutná Hora - 11.12.2005 (3. adventní neděle) Petr Turecký

První čtení: Mt 22:1-14

Druhé čtení, základ kázání: J 1, 6-8.19-28

Kázání:

Kdo to byl Jan? Když jsem byl hodně malý, vzal mě otec (katolík) do kostela a mezi mnoha obrazy byl i jeden s Janem Křtitelem. Řekl mi, že JK před tím, než přišel na svět – byl proroky předpovězen.

Jan Křtitel předpověděl - věděl, že Ježíš přijde. Nemohl jsem tehdy pochopit, jak je možné, že někdo může věštit budoucnost. Neuměl jsem si představit, jiný výklad této informace, než že takový člověk musí věštit, musí znát budoucnost v detailech.

Jaký je vztah mezi Janem a Ježíšem?

Čteme-li evangelia, zjistíme, že ani v nich nejsou kupodivu informace o tomto proroku a jeho vztahu k Ježíši jednoznačné. Podle Lk Jan dokonce z vězení posílá své vlastní učedníky, aby zjistili, jestli je Ježíš opravdu ten, kdo má přijít. A přitom se podle Lk Ježíš nechal pokřtít, když se nechával křtít všechen lid, dokonce to bylo už v době, kdy byl Jan ve vězení. (Lk 3, 21/22). Jan jej tedy podle Lk vůbec nemusel pokřtít. Navíc v evangeliích se nedočteme, že by Ježíš sám křtil.

Biblisté se dnes domnívají, že v době vzniku křesťanství byl dokonce Jan Křtitel populárnější mezi Židy, než Ježíš. Jan byl po pádu Jeruzaléma prohlášen některými svými stoupenci za mesiáše a stal se jednou z nejdůležitějších postav mandejského náboženství. Byla to křesťanská tradice, která učinila z Jana Ježíšova předchůdce.

Je možné, že Jan o Ježíši vůbec nevěděl? Podle Lk Jan očekával spasitele, mesiáše. Nebyl si Ježíšem jist. Nebyl si jist konkrétním Ježíšem z Nazareta. Proto vysílá své učedníky aby se zeptali, jestli je ten, kdo má přijít. Pokud bychom se ptali, po tom, jak to doopravdy bylo, tento výrok je prý podle biblistů velice blízký skutečnosti. A je tu ještě jeden výrok, asi nejdůležitější pro pochopení Jana a Ježíše. Nalezneme jej u Mt (11, 18-19)  Přišel Jan, nejedl, nepil - a říkají: `Je posedlý.´19  Přišel Syn člověka, jí a pije - a říkají: `Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!´. Tato informace ukazuje – v negativním smyslu (jednalo se o pomluvu) – jasně rozdíly mezi přístupy Jana a Ježíše. Ovšem také – ukazuje to, co je oba spojovalo a proč můžeme chápat Jana jako toho, který předpověděl Ježíše jako spasitele, jako pomazaného.

Jan vystupoval jako SZ prorok, oblékal se jako prorok Eliáš, vyzýval k pokání. Hlásal Boží hněv proti všem hříšníkům. Křest v Jordáně předjímal Boží soud a připomínal potopu, kterou Bůh vyhladil hříšné lidstvo. Lidé se měli obrátit připomenutím si strašného trestu a soudu. Křest byl znamení tohoto soudu.

Jan kázal na poušti. Co znamená poušť?

I ve velikém soužení, v pustině, kde se kolikrát nacházíme, přichází Bůh, aby nám pomohl. Právě poušť očišťuje, setkáváme se zde s naší podstatou, máme vykročit přes propast a spolehnout se na Hospodina. Touto cestou nakonec šel i Ježíš. V odloučení trávil oněch symbolických čtyřicet dní. Byla to také připomínka putování pouští, když byl Izrael vysvobozen z Egypta. Nebyla to snadná doba, ani pro Ježíše to nebyla snadná doba. Ani pro nás, když procházíme pustinou, kterou nám někdy život přinese, to nebývá snadná doba. Přesto je to doba v níž se rodí něco nové, co má smysl. Když už není, na co se spolehnout, kam se obrátit – pak zůstává jen naše víra.

V této situaci jsou důležitá Ježíšova slova (toho, který také prošel pouští) o naději. Boží soud přichází, aby osvobozoval. V této situaci je také důležité, že Ježíš vykonal tuto strmou cestu, že na ní obstál. Nepodlehl oněm známým pokušením.

Cesta ke spáse není snadná, spolehnout se na Hospodina není snadné. I když Ježíšovy výroky o přicházejícím království vypadají jednoduše, člověk je pohotový vždy najít mnoho důvodů pro jinou – širší cestu.

Oba dva tedy prošli pouští. Ježíš však protahuje tuto zkušenost dále.

Ježíš narozdíl od Jana přichází do domů hříšníků, kde odpouští hříchy. Přináší spasení. Jí a pije s nimi. Jako bychom tu mohli vytušit už symboliku večeře páně. Ježíš je ten, kdo s lidmi jí a pije. (Na druhou stranu - Jan byl ten, kdo nejedl chléb a nepil víno. )

Křesťanská tradice pochopila, že Ježíš – ten, který se sklání nad hříšníky, který se nabízí i těm, kteří jej nejsou hodni – přináší nově formulovanou zvěst o Božím spasení člověka.

Jak ale čteme v podobenství o Hostině (viz první čtení), ani jeho nabídka božího království není přijata všemi. Je sice pro všechny, ale není všemi přijata. Nakonec i Ježíšova nabídka vyžaduje vnitřní přijetí, vyžaduje vnitřní křest. Navíc ale důrazněji ukazuje, že jsme všichni závislí na Bohu a je na nás, jestli přijmeme tuto skutečnost. Jsme Bohem přijímáni díky Boží milosti a Božímu záměru, ne díky svým vlastním morálním kvalitám. My však máme právo tuto boží milost odmítnout. Zůstáváme svobodni.

Ježíš rozuměl Božímu království jako žni, jako příchodu zloděje, jako nečekaném vpádu. V tom se shodoval s Janem. I boží království se blíží stejně jistě jako Boží soud v podání Jana Křtitele. Oba dva – Jan i Ježíš – očekávali veliké změny, nabádali lidi aby tyto skutečnosti brali v úvahu.

Ježíš mluví (na rozdíl od Jana) o Božím soudu pozitivně – protože je království Boží konečnou vyhlídkou, jsou lidé svobodni od nejtěžšího břemene trápení – NEMĚJTE STAROST O ŽIVOT – kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život? Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno. Nejde o to, abyste se bičovali a čekali za to odměnu. Jde o to, abyste skutečně hledali Boží království. Abyste hledali Boží spravedlnost. Ta nakonec zvítězí.

To není výtka Janovi (jeho askezi), ale tendenci člověka zajistit si spásu vlastními skutky. Jak ve svém komentáři k tomuto oddílu zdůraznil Kalvín, jméno Jan znamená Bůh se smiloval, nebo smilovává. V konečném důsledku ani u Jana není Boží soud něco negativního, zničujícího. I Jan věří, že tento soud člověka očistí. V tomto očistném ohni však zanikne to, na čem člověk lpí, zanikne jeho touha po sebedůležitosti, po sebevyvýšení na úkor druhých...

Ježíš tak v očekávání Božího soudu, se ale také řadí (jako Jan) po bok velkých proroků Izraele – Mojžíše, Eliáše, Izaiáše, Jeremiáše, až Malachiáše. Tito všichni volali po obrácení člověka. Proto Janův křest vodou Jordánu. Křest je symbolem, že jsme ochotni vyjít na poušť, že jsme ochotni vzdát se našeho starého člověka. Že jsme ochotni nechat se vždy znovu a s důvěrou – i přesto, že už si třeba připadáme staří, neschopní, nemocní, hloupí – otevřít Bohu.

Ježíš přináší tomuto křtu nový význam. Jan podle evangelií věří, že Ježíš křtí samotným Božím Duchem. Ježíš posouvá naléhavost obrácení se ještě dál. Skrze Ježíše objevujeme křest, který není jen vykonaným symbolem, ale který se odehrává stále, který se má dít denně. Čteme-li o Ježíšových činech nebo v modlitbách, pokud si necháme otevřít srdce – v tu chvíli procházíme onou zvláštní proměnou duchovního křtu.

Ježíš křtí svou osobou, svými činy, svou svobodou, svým vztahem k Otci. Kdo má oči k vidění a uši k slyšení, je velmi hluboce zasažen, proměněn. Ale musíme mít stále na paměti, že ani tato hluboká proměna nám nezaručí, že bychom si zajistili spásu. Vzpomeňme na zapření Petrovo. Každý člověk zůstává i nadále velmi křehkým a neschopným nějaké duchovní dokonalosti. Přesto nám je poskytnuta veliká naděje v očekávání toho, který přijde, který přichází.

Prosíme Pane, daruj nám dar vidění a slyšení,

abychom nepřehlédli toho, který přichází, který je mezi námi.

Amen